Ztráty a nálezy

Minulý týden jsme s naším sborem vyrazili do Beskyd na akci, které z nějakých důvodů říkáme English Camp. Sice tam nikdo nekempoval, protože jsme bydleli v hotelu a nic anglického tam také nebylo, kromě jazyka, který na britských ostrovech vykvetl ze svého germánského kořene, aby posléze obletěl celý svět na palubách lodí britských kolonialistů všech kontinentů světa. Americká kolonie sice dost brzo po svém vzniku projevila vůli po nezávislosti na matičce Anglii i její královně a stala se pro britskou korunu ztraceným územím, ale jazyk Jejího Veličenstva se na tomto území zabydlel a zapustil své hluboké kořeny. V průběhu Druhé světové války Anglie přežila německou blokádu kanálu La Manche díky námořnímu mostu ze Spojených států, ztracená dcera Amerika se tak dala Anglii znovu nalézt v čase nejvyšší nouze.

Pro mnohé z nás byla Amerika ztracena v období diktatury komunistické strany, pravděpodobnost možnosti ji navštívit byla na úrovni přistání zelených mužíčků z jiných galaxií, takže nezbývalo než namísto "o zemi, kde zítra znamená již včera" snít "o zemi, kde je všechno možné". Amerika je pro většinu lidí nalézána skrze televizní zpravodajství, televizní seriály, filmy, restaurace rychlého občerstvení a zprávy těch, kdo "tam" byli. Nalézat ji také můžeme setkáváním s lidmi, kteří tam žijí. Já Ameriku objevuji už dvacet let skrze křesťany, kteří k nám přijíždějí tu na kratší, tu na delší pobyt a mohu potvrdit, že Amerika je opravdu rozmanitá a zajímavá země. I minulý týden jsme mohli s celým sborem nově Ameriku nalézat prostřednictví našich přátel z Pennsylvánie. A bylo to radostné nacházení.

Když naši přátelé cestou k nám přesedali z jednoho letadla na druhé, jedna z členek výpravy zapomněla na sedadle letadla foťák. Tak běželi s ještě jednou kolegyní zpátky k příletové bráně, aby se ho pokusily nalézt, ale ta už byla zavřená. Tak alespoň nechaly u letecké společnosti adresu, aby ho poctivý nálezce měl kam odeslat. Celou dobu se modlily za nalezení ztracené věci nejen ony, ale i ostatní členové výpravy. Bude tento příběh ztráty i příběhem nalezení?

Na začátku jejich pobytu u nás, krátce po příletu, se nám ztratil autobus. Měl přijet k nádraží a dovézt nás k hotelu, ale stáli jsme před nádražím osamoceně, zmateně a poněkud směšně. Modlím se v duchu a ostatní určitě taky, i když nikdo nedává najevo nervozitu. Snažil jsem se po půl hodině najít jiné řešení a další půlhodinu mi trvalo, než se mi to jakžtakž podařilo, a potom najednou, jakoby zničehonic, se náš autobus objevil - našel nás a my jeho.

Vydali jsme se na cestu a po pěti minutách jedna z pasažérek zjistila, že nemá hodinky. Prohledala všechny kapsy, batoh, sedadlo autobusu i jeho podlahu - zbytečně, hodinky byly ztraceny. Kde jen mohly zůstat, snad na umývadle nádražní toalety? Po chvilce váhání se rozhodujeme vrátit a hledat. Modlíme se za nalezení hodinek, ale víra se zdá být menší, než ono pověstné zrnko hořčice. Na umývadle nic není, rozhlížíme se po nádražních chodbách a chodnících. Už to chceme vzdát a najednou se u obrubníku něco zaleskne - jsou nalezeny! Ležely tam tak smutně a osamoceně. Ale jsou hned zvednuty a radostně přivítány zpátky svojí majitelkou.

Týden pěkně ubíhá a vyrážíme na odpolední výlet. Dostáváme se k rozhledně a šlapeme po schodech na její vrchol. Docela dost tam fouká, v tom se najednou uvolní okenice od jednoho z oken a udeří do obličeje jednoho z nás, kdo se právě obdivně rozhlížíme po kraji. Naneštěstí tento mladík nosí brýle a úder okenice mu brýle sráží z obličeje. Brýle letí do hloubky třiceti metrů pod námi a přistávají někam do křoví a plevele. Začíná horečnaté, pichlavé, žahavé a úmorné hledání. Modlíme se. Už to skoro chceme vzdát, ale najednou jedna z nás radostně volá a drží v ruce brýle. Brýle, které by bylo tak těžké rychle nahradit jinými - nalezené brýle.

Na konci týdne se vracíme do Ostravy a v neděli se těšíme na poslední společné setkání ve shromáždění. Přijíždíme několika auty pro členy amerického týmu, abychom je odvezli do shromáždění. Ještě před odjezdem posledního auta proběhneme chodbou hotelu, vezmeme zběžně za kliky pokojů a voláním se ujistíme, že tam už nikdo není. Až po deseti minutách na místě shromáždění zjišťujeme, že se nám někam ztratily dvě sestry. Jiná možnost není, než že jsme je nechali na hotelu. Tak rychle honem pro ně! Snad není potřeba zdlouhavě popisovat, jakou měly radost, že byly nalezeny! A jaké přivítání se jim dostalo na místě! Byly ztraceny jen na chvíli, ale radost z nalezení a opětovného shledání nebyla vůbec předstíraná.

"Pověděl jim toto podobenství: Má­-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má­-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: `Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.´ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání."

Když víme, jaké to je něco ztratit, rozumíme radosti pastýře i paní domu. Známe ten okamžik krize, tu agónii hledání ztracené věci, nebo snad ztraceného člověka. Každý z nás i lidstvo jako celek jsme se ztratili. Ztratili jsme se Bohu a sobě navzájem. Minulý týden jsme přijížděli na náš English Camp v různé míře ztracenosti. Někteří ani nevěděli, že bloudí, jiní věděli, že bloudí, ale neznali cestu domů, další nevěřili, že je někdo hledá. Naše mnohé příběhy však neskončily beznadějí ztracenosti. Mnozí poznali náruč milujícího pastýře, který přišel pro svoji zatoulanou ovci. Jiní si připomněli, že nejsou jen jakousi mincí zakutálenou pod kobercem, ale právě to mincí, kvůli které se převrací celý dům vzhůru nohama. Každý z nás má tendenci se ztrácet i potřebu být hledán a nalézán. Je pro nás velkou útěchou, že nejsme opomenuti, že smíme vědět, že někomu chybíme. Že nás usilovně hledá. Když se obrátíme k Bohu, ať už poprvé, nebo po padesáté, jsme konečně nalezeni. 

A v nebi, před anděly Božími, propuká veliká radost! A malý odlesk té nebeské radosti prožíváme i my na zemi...