Vánoční výzva ČEA

Podpořte prosím Vánoční výzvu ČEA!

Česká evangelikální aliance

Plzeňská 166

Praha 5, 150 00

tel.: 777 842 000

e-mail: info@ea.cz

web: www.ea.cz

Milan Chovanec

ministr vnitra České republiky

Ministerstvo vnitra
Nad Štolou 3
poštovní schránka 21
170 34 Praha 7

V Praze dne 17. 12. 2014

Vánoční výzva

Otevřený dopis ministru vnitra ohledně poskytnutí azylu syrským válečným uprchlíkům

Vážený pane ministře!

Veřejnost byla prostřednictvím médií informována o tom, že Česká republika jedná s představiteli Evropské unie o možnosti poskytnutí azylu syrským válečným uprchlíkům. Je vám jistě známo, že situace těchto lidí je tragická. Lidé, kteří donedávna žili podobným životem, jako většina z nás – chodili do práce, zasedali ke stolu se svými blízkými, měli své sny a přání – doslova přes noc ztratili téměř vše: bydlení, zaměstnání, vazby, manželské partnery, rodiče, děti či za barbarství válečníků zaplatili vlastním životem. Někteří chovají naději na návrat do svých měst, mnozí se však nemají kam vrátit, jejich majetky byly buď zničeny, nebo rozkradeny a perspektiva zlepšení jejich bezpečnostní situace se nelepší. To se týká především křesťanského obyvatelstva, které se stalo terčem záměrného a systematického násilí.

Blíží se vánoční svátky, které většina z nás prožívá jako svátky pokoje a rodinné pospolitosti. Snadno tak přehlédneme skutečnost, že příběh o Kristově narození, který je hlavním tématem těchto svátků, je také příběhem o uprchlictví. Toho nedávno narozeného Ježíše, vítaného pastýři, anděly i mudrci z Východu, museli jeho matka Marie se svým manželem Josefem vzít a uprchnout s ním z vlastní země do ciziny, aby si uchránili holý život.

Právě v tomto čase chceme jménem České evangelikální aliance, která sdružuje 9 církví a několik desítek organizací, vystoupit s touto Vánoční výzvou a vyjádřit svou podporu myšlence přijetí syrských uprchlíků v naší, dnes bezpečné a svobodné, zemi a ochotu nést, společně s dalšími křesťanskými církvemi a spolky, svůj díl zodpovědnosti za jejich úspěšnou integraci. Můžeme tak jako občané České republiky poskytnout to, co bylo dopřáno mnohým našim uprchlíkům v období komunistického režimu, který sám paradoxně v sedmdesátých letech minulého století dokázal poskytnout podporu a útočiště uprchlíkům z Řecké občanské války. I na tomto historickém příkladu vidíme, že poskytnutí pomoci uprchlíkům může být velkým obohacením pro celou zemi.

Není-li náš stát v tuto chvíli schopen ujmout se tisíců, otevřme dveře alespoň stovkám potřebných lidí! Přijetí syrských uprchlíků chápeme jako příležitost dosvědčit, že jsme hodni svobody, kterou užíváme!

S úctou.

Mgr. Jiří Unger

Tajemník České evangelikální aliance

Na vědomí: Předseda vlády Mgr. Bohuslav Sobotka; Ministr zahraničních věcí PhDr. Lubomír Zaorálek; Místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA; média

Pro další informace kontaktujte:

kancelář České evangelikální aliance

Mobil: 777 842 000

e-mail: info@ea.cz

Česká evangelikální aliance

ČEA byla založena v roce 1991 a sdružuje 9 protestantských církví (přibližně 35 000 lidí), přes 40 křesťanských neziskových a charitativních organizací, velký počet místních sborů a jednotlivců z dalších denominací v ČR. ČEA je členem Světové evangelikální aliance, která v současnosti celosvětově zahrnuje více než 200 milionů lidí ve 120 národních aliancích. Více informací je dispozici na stránkách www.ea.cz

Válka a důstojnost člověka

Po skončení letošního Fajneho English Campu jsme s americkým týmem navštívili Osvětim. Byl jsem tam poprvé. Jedna z věcí, která mne na onom místě zarazila, byla jakási prostá samozřejmost, se kterou se tam vyhlazovali denně tisíce lidí. Velitel koncentračního tábora bydlel se svojí ženou a dětmi v přízemním domku hned za ostnatými dráty oddělujícími baráky tábora. Klíčovou podmínkou umožňující provádět takové hromadné vyhlazování lidí lidmi bylo upření lidské důstojnosti obětem. Žid už nebyl člověk, ale podřadná bytost.
Stejný fenomén odlidšťování však můžeme pozorovat i dnes na jiných místech a v jiných souvislostech. Nejhrůznějším příkladem tichého průmyslového zabíjení současnosti přímo za našimi dveřmi jsou interrupce. Druhá světová válka stála naši zemi život 350.000 lidí. Tiché vyhlazování nenarozených připravilo o život už 3.250.000 lidí v našich gynekologických ordinacích.
Válečná vřava je místem, kde se takovému smýšlení a jednání daří tradičně nejvíce. Se zatajeným dechem jsem shlédl rozhovor, který se věnuje tomuto fenoménu. Zpovídaným je veterán vietnamské války, Karl Marlantes, který obdržel za své válečné zásluhy ta nejvyšší vyznamenání. Po válce vystudoval filozofii na Oxfordu a věnoval se podnikání, ale uvnitř bojoval s traumaty prožitými ve válce. Nakonec pochopil, že se musí postavit tváří tvář nepříteli, který proti němu bojuje skrytou válku uvnitř jeho nitra. V průběhu tohoto procesu pochopil, že jeho boj má i duchovní rozměr. Karl Marlantes se nehlásí k pacifismu, ale rozhodně se staví na odpor lehkovážnému válečnictví, které je charakteristické pro americkou zahraniční politiku posledních dekád. Upozorňuje také na skutečnost, že voják je jen posledním článkem dlouhé řetězu, ve kterém máme každý své jisté místo. Rozhovor je v angličtině bez titulků.

 http://billmoyers.com/episode/full-show-what-its-like-to-go-to-war/

Ztráty a nálezy

Minulý týden jsme s naším sborem vyrazili do Beskyd na akci, které z nějakých důvodů říkáme English Camp. Sice tam nikdo nekempoval, protože jsme bydleli v hotelu a nic anglického tam také nebylo, kromě jazyka, který na britských ostrovech vykvetl ze svého germánského kořene, aby posléze obletěl celý svět na palubách lodí britských kolonialistů všech kontinentů světa. Americká kolonie sice dost brzo po svém vzniku projevila vůli po nezávislosti na matičce Anglii i její královně a stala se pro britskou korunu ztraceným územím, ale jazyk Jejího Veličenstva se na tomto území zabydlel a zapustil své hluboké kořeny. V průběhu Druhé světové války Anglie přežila německou blokádu kanálu La Manche díky námořnímu mostu ze Spojených států, ztracená dcera Amerika se tak dala Anglii znovu nalézt v čase nejvyšší nouze.

Pro mnohé z nás byla Amerika ztracena v období diktatury komunistické strany, pravděpodobnost možnosti ji navštívit byla na úrovni přistání zelených mužíčků z jiných galaxií, takže nezbývalo než namísto "o zemi, kde zítra znamená již včera" snít "o zemi, kde je všechno možné". Amerika je pro většinu lidí nalézána skrze televizní zpravodajství, televizní seriály, filmy, restaurace rychlého občerstvení a zprávy těch, kdo "tam" byli. Nalézat ji také můžeme setkáváním s lidmi, kteří tam žijí. Já Ameriku objevuji už dvacet let skrze křesťany, kteří k nám přijíždějí tu na kratší, tu na delší pobyt a mohu potvrdit, že Amerika je opravdu rozmanitá a zajímavá země. I minulý týden jsme mohli s celým sborem nově Ameriku nalézat prostřednictví našich přátel z Pennsylvánie. A bylo to radostné nacházení.

Když naši přátelé cestou k nám přesedali z jednoho letadla na druhé, jedna z členek výpravy zapomněla na sedadle letadla foťák. Tak běželi s ještě jednou kolegyní zpátky k příletové bráně, aby se ho pokusily nalézt, ale ta už byla zavřená. Tak alespoň nechaly u letecké společnosti adresu, aby ho poctivý nálezce měl kam odeslat. Celou dobu se modlily za nalezení ztracené věci nejen ony, ale i ostatní členové výpravy. Bude tento příběh ztráty i příběhem nalezení?

Na začátku jejich pobytu u nás, krátce po příletu, se nám ztratil autobus. Měl přijet k nádraží a dovézt nás k hotelu, ale stáli jsme před nádražím osamoceně, zmateně a poněkud směšně. Modlím se v duchu a ostatní určitě taky, i když nikdo nedává najevo nervozitu. Snažil jsem se po půl hodině najít jiné řešení a další půlhodinu mi trvalo, než se mi to jakžtakž podařilo, a potom najednou, jakoby zničehonic, se náš autobus objevil - našel nás a my jeho.

Vydali jsme se na cestu a po pěti minutách jedna z pasažérek zjistila, že nemá hodinky. Prohledala všechny kapsy, batoh, sedadlo autobusu i jeho podlahu - zbytečně, hodinky byly ztraceny. Kde jen mohly zůstat, snad na umývadle nádražní toalety? Po chvilce váhání se rozhodujeme vrátit a hledat. Modlíme se za nalezení hodinek, ale víra se zdá být menší, než ono pověstné zrnko hořčice. Na umývadle nic není, rozhlížíme se po nádražních chodbách a chodnících. Už to chceme vzdát a najednou se u obrubníku něco zaleskne - jsou nalezeny! Ležely tam tak smutně a osamoceně. Ale jsou hned zvednuty a radostně přivítány zpátky svojí majitelkou.

Týden pěkně ubíhá a vyrážíme na odpolední výlet. Dostáváme se k rozhledně a šlapeme po schodech na její vrchol. Docela dost tam fouká, v tom se najednou uvolní okenice od jednoho z oken a udeří do obličeje jednoho z nás, kdo se právě obdivně rozhlížíme po kraji. Naneštěstí tento mladík nosí brýle a úder okenice mu brýle sráží z obličeje. Brýle letí do hloubky třiceti metrů pod námi a přistávají někam do křoví a plevele. Začíná horečnaté, pichlavé, žahavé a úmorné hledání. Modlíme se. Už to skoro chceme vzdát, ale najednou jedna z nás radostně volá a drží v ruce brýle. Brýle, které by bylo tak těžké rychle nahradit jinými - nalezené brýle.

Na konci týdne se vracíme do Ostravy a v neděli se těšíme na poslední společné setkání ve shromáždění. Přijíždíme několika auty pro členy amerického týmu, abychom je odvezli do shromáždění. Ještě před odjezdem posledního auta proběhneme chodbou hotelu, vezmeme zběžně za kliky pokojů a voláním se ujistíme, že tam už nikdo není. Až po deseti minutách na místě shromáždění zjišťujeme, že se nám někam ztratily dvě sestry. Jiná možnost není, než že jsme je nechali na hotelu. Tak rychle honem pro ně! Snad není potřeba zdlouhavě popisovat, jakou měly radost, že byly nalezeny! A jaké přivítání se jim dostalo na místě! Byly ztraceny jen na chvíli, ale radost z nalezení a opětovného shledání nebyla vůbec předstíraná.

"Pověděl jim toto podobenství: Má­-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má­-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: `Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.´ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání."

Když víme, jaké to je něco ztratit, rozumíme radosti pastýře i paní domu. Známe ten okamžik krize, tu agónii hledání ztracené věci, nebo snad ztraceného člověka. Každý z nás i lidstvo jako celek jsme se ztratili. Ztratili jsme se Bohu a sobě navzájem. Minulý týden jsme přijížděli na náš English Camp v různé míře ztracenosti. Někteří ani nevěděli, že bloudí, jiní věděli, že bloudí, ale neznali cestu domů, další nevěřili, že je někdo hledá. Naše mnohé příběhy však neskončily beznadějí ztracenosti. Mnozí poznali náruč milujícího pastýře, který přišel pro svoji zatoulanou ovci. Jiní si připomněli, že nejsou jen jakousi mincí zakutálenou pod kobercem, ale právě to mincí, kvůli které se převrací celý dům vzhůru nohama. Každý z nás má tendenci se ztrácet i potřebu být hledán a nalézán. Je pro nás velkou útěchou, že nejsme opomenuti, že smíme vědět, že někomu chybíme. Že nás usilovně hledá. Když se obrátíme k Bohu, ať už poprvé, nebo po padesáté, jsme konečně nalezeni. 

A v nebi, před anděly Božími, propuká veliká radost! A malý odlesk té nebeské radosti prožíváme i my na zemi...

Eric Best: Je čas jednat, Pane!

Odebírám emailem krátké statě amerického podnikatele, žijícího v Praze, Erica Besta (http://www.fsfinalword.com/). Dnešní se mi zvlášť líbil, tak jsem ho přeložil:

"Je čas jednat, Pane!
Včerejší Final Word o potřebě dát si pozor na ekonomy se dotkl nejzávažnějšího problému naší doby: blížící se smrti židovsko-křesťanského myšlení. Problémy Západu by mohly být dnes nejvíce viditelné v hospodářských potížích Řecka, Itálie a USA, ale je to ve skutečnosti náš civilizovaný způsob myšlení, který je nejvíce v ohrožení. Pokud by byl problém jen ekonomické povahy, bylo by možné najít řešení. Místo toho jsme se stali neschopnými rozlišovat - a jednat podle toho - nejen tehdy, když naše špatné civilizační vlastnosti (jako je např. korupce) se staly našimi smrtelnými nepřáteli, ale i tehdy, když se jím stali naše pozitivní vlastnosti (jako je např. soucit). To je kriticky důležité, protože další fáze naší civilizace nebude vůbec civilizovaná, i kdyby bezbožné metody vnucované v budoucnosti našimi představiteli byly na nás uvalovány ve jménu uchovávání židovsko-křesťanských hodnot."

Co vy na to?

Naděje

Tak začínám svůj blog a doufám, že budu schopen do něho psát věci, které budou stát za přečtení. Píšu ho tedy s nadějí. Naděje je nezbytná pro náš život, přestože si to často neuvědomuje. Definice pekla je místo beznaděje. Když procházíme těžkostmi, žijeme nadějí, že bude lépe. Pokud se nám tomu nepodaří uvěřit, propadáme zoufalství a potřebujeme, aby nám někdo další vlil do srdce alespoň špetku naděje. Paul Simon má jednu písničku o naději, kterou nazval "Vlak v dáli" (Train In The Distance). Je to pěkné přirovnání pro naději. I v češtině spojujeme naději či beznaděj s vlakem. "Ujel mu vlak" označuje člověka, který je ponechán bez valných vyhlídek na změnu k lepšímu. "Naskočit do toho správného vlaku", zase znamená vydat se na cestu ke kýženému cíli. Někdy doufáme, že v našem životě někdo "nad námi" přehodí výhybku a my se vydáme jiným směrem. Teď už k té písničce. Zpívá se v ní:

"The thought that life could be better
Is woven indelibly
Into our hearts
And our brains"

Můj volný překlad zní:
"Naděje, že život může být lepší, je nesmazatelně vepsána do našich srdcí i mozků."

Kde jsme vlastně vzali naději? Co nás opravňuje k doufání v lepší zítřky? Neprocházíme snad nesčetnými cykly, kde, řečeno spolu s cimrmany, "okamžiky očekávání se střídají s okamžiky zklamání"?
Křesťané spojují naději se Stvořitelem a Spasitelem. Svět nevznikl náhodou, je dílem Všemohoucího, pečujícího a slitovného Boha - svět je tedy, řečeno slovy jednoho teologa, "v dobrých rukou". A Spasitel přišel, aby to natřel zlu a zkáze v každé podobě. Čekáme na jeho návrat, kdy už nebude na světě místo pro nic, než pro Boží spravedlnost. Jeho návrat a uvedení věcí do pořádku, je naší nadějí i v nejtemnějších chvílích. To, co dokáže s celým světem, dokáže i v životě každého z nás. Jitka Nováčková to napsala v jedné své básničce, kterou zhudebnila skupina Po kapkách (stojí za pozornost na http://pokapkach.czweb.org)

"Někdy mi Pane z dnů, které mi dáváš,
zůstanou jen střepy.
Nesmím zapomínat,
že Ty jsi hrnčíř,
který dá mou vázu - tedy dnešní den,
zase do pořádku..."

V době ekonomické krize je poptávka po naději. Dají nám ji ekonomové, politici, podnikatelé? Kéž by! Kéž by to byla dobrá naděje, která je založena na pravdě. Bible povzbuzuje křesťany, že jejich naděje není marná: naděje neklame, neboť Duch svatý byl vylit do srdcí věřících. Bůh v nás je potvrzením naší dobré, neklamné naděje na dobrý konec všeho lidského. Dobrý konec pro ty, jejichž život svědčí o tom, že se připravují na návrat Spasitele.
V Kristu je pravá, neklamná naděje. Chvála Bohu!